24 srpna 2017 byl čtvrtek. Nedokážu si vzpomenout proč, ale přišel jsem domů hned po obědě. Tak jsem aspoň mohl, když mi přišla esemeska od bratra, všechno odložit. Ve zprávě stálo, že naší matce, která znovu skončila v nemocnici, se náhle zhoršil stav a doktoři jí nedávali víc než 24 hodin života. Nemyslím si, že bratr očekával, že bych se za ní dostal. Nicméně díky profesionalitě aerolinek British Airways a toho, že bydlím blízko Letiště Václava Havla, jsem v 17.15 odletěl do Londýna a ve 20.00 byl u matčiny postele v nemocnici s ostatním členy rodiny. Zemřela v klidu ještě předtím, než přišlo ráno.
Billboardy zachycující dramatické okamžiky, které se minulý týden objevily na Vítězném náměstí, upozorňující nás na události tohoto dne, mě donutily zastavit a na chvíli se na ně dívat. Jistě, pro Čechy mého věku, mohou evokovat bolestné vzpomínky, se kterými je stále těžké se vyrovnat. Jejich životy se rázem změnily k horšímu, jejich možnosti rozvíjet se, učit, cestovat se na mnoho let omezily, zatímco já si tyto příležitosti užíval plnými doušky. Ale tyto dny na mě měly vliv a vytvořily přetrvávající zájem o tuto část Evropy, ze které jsem později udělal svůj domov.
