21. srpen 1968 – den, kdy tanky napadly mou mladou hlavu

 

Billboardy zachycující dramatické okamžiky, které se minulý týden objevily na Vítězném náměstí, upozorňující nás na události tohoto dne, mě donutily zastavit a na chvíli se na ně dívat. Jistě, pro Čechy mého věku, mohou evokovat bolestné vzpomínky, se kterými je stále těžké se vyrovnat. Jejich životy se rázem změnily k horšímu, jejich možnosti rozvíjet se, učit, cestovat se na mnoho let omezily, zatímco já si tyto příležitosti užíval plnými doušky. Ale tyto dny na mě měly vliv a vytvořily přetrvávající zájem o tuto část Evropy, ze které jsem později udělal svůj domov.

Proč jsem se jako čtrnáctiletý školák tolik zajímal o toto dění? Když se ohlédnu zpátky, bylo to několik věcí, které se dostaly do mé vnímavé hlavy. Sama škola hrála roli, náš učitel dějepisu vybral moderní evropské dějiny jako hlavní část učebních osnov. Byl svým způsobem tyran, ale nějakým způsobem jeho charakter vhodně doplňoval příběhy, které odhalovaly teror a represe ve východní Evropě. Musím mu poděkovat za tento výběr, i navzdory faktu, že jsem byl ve škole celkem nešťastný. Mí rodiče tuto školu vybrali kvůli její vzdělávací reputaci, ale také to byla „snobská“ škola, silně konzervativní v otázkách například délky vlasů. A to byla pro čtrnáctiletého kluka v roce 1968 otázka klíčové důležitosti.

 

Navíc, britská vláda sama měla problémy s vyrovnáním se s Jarem `68 a s chutí mladých lidí k zavržení všech omezení generace jejich rodičů. V Británii byla jádrem toho popová hudba. Beatles a Stones byly následováni řadou brilantních kapel, jako například mých oblíbených – the Who a the Small Faces. Avšak BBC ztěží nechávala část vysílacího času pro tuto hudbu. Může se to zdát těžké k uvěření dnes, ale v Anglii, domově popové kultury, vláda a „establishment“ chtěli tuto kulturu úplně zrušit.

 

Jedním řešení byly „pirátské“ radiové stanice. Vysílaly z lodí v Severním moři, z mezinárodních vod. Hrály muziku, kterou jsme chtěli poslouchat. Celý den a většinu noci. Britská vláda tím byla rozzuřená a začala rušit jejich signály. Ano, děli přesně to, co podle mého učitele dějepisu, dělali komunisté ve východní Evropě BBC a Hlasu Ameriky. A to je námět zábavného filmu „The Boat that Rocked“, v češtině pod názvem „Piráti na vlnách“, kterou doporučuji ke shlédnutí.

 

Tak, když jsem se díval na televizní reportáže BBC o Pražském jaru, ztotožnil jsem se s mladými lidmi, které jsem tam viděl. Chtěli stejné věci jako já, jako mí přátelé. Až doteď jsem měl pocit, že východní Evropa pod sovětskou kontrolou je chladné a šedivé místo, kde všichni lidé pracují v továrnách. Když jsem ale zahlédl mladé Čechy v barech, tančící, smějící a bavící se, povzneslo mě to.

 

A tak, když začaly přicházet zprávy o 21. srpnu, cítil jsem se zdrceně. Tito lidé bojovali za svobodu a prohráli. Vypadalo to, že my na Západě jsme jim nijak nepomohli. Proč, ptal jsem se jako čtrnáctiletý chlapec, jsem viděl jít USA do války s komunisty ve Vietnamu, ale vůbec žádnou akci, když se stalo tohle?

 

Byl jsem rozčarován také na osobní úrovni. V neděli po této invazi, byl typický srpnový den na předměstí Londýna. Mé rodiče navštívili jejich přátelé, seděli na zahradě, bavili se o tenise, pěstování rajčat a ceně ryb. Já jsem soustředěně poslouchal zprávy BBC, kde občas probleskla zmínka o vzdoru v Praze. Pravidelně jsem přicházel skupinu informovat o posledních zprávách. Udělal jsem chybu, když jsem předpokládal, že pokud BBC pokládá něco za důležité, bude to za důležité mít celý národ. A pak když jsem přiběhl se zprávou, že vybouchl náklaďák s municí, moje maminka to ukončila jako trapné vyrušování od nejstaršího syna. Stále ji slyším, jak mí říká, ale adresuje to svým přátelům tak povýšeným hlasem, jak jen je možné „pořád nás vyrušuje s těmito kusými zprávami“. Teď, tady, mnoho Čechů kolem mě si stěžuje na ignoraci mladých lidí k událostem roku 1968, ale vždycky to tak bylo. Vaše škola a vaši rodiče utvářejí váš zájem o okolní svět. Pokud by můj hrůzostrašný učitel dějepisu sám nebyl posedlý Leninem a Stalinem a vším co přinesli do Evropy, možná bych teď neseděl v Praze.

 

Můj tatínek byl naštěstí jiný než maminka. Podporoval mě při čtení „vhodných“ novin a při poslechu zpráv a vycházel mi vstříc v těchto zájmech. Když se Češi potkali s Rusy při hokejovém utkání o několik měsíců později, vyzdvihl důležitost tohoto zápasu a společně jsme slavili české vítězství. A poté, když se země vytrácela ze zájmu médií, jsem ale stále sledoval dění za železnou oponou a životy mladých lidí tam a přemýšlel, jak se musí lišit od mého. Když jsme v 18 letech skupina spolužáků chtěli slavit konec školy a jet na dovolenou do ciziny než nastoupíme na univerzitu, nadšeně přijali můj nápad – ne Španělsko nebo Mallorku, ale Jugoslávii. Rabac, konkrétně. A tam jsem se seznámil s malými lidmi, kteří pracovali v turistickém průmyslu a poznal jsem skutečný život skutečných lidí – se stejnými zájmy a nadějemi pro budoucnost. Koncem 80. let jsem znovu začal cestovat za Železnou oponu a zblízka sledoval její pád. Při vánoční večeři v roce 1989, kdy konečně padlo Rumunsko, můj tatínek prohlásil „jsem rád, že jsem zažil tento den“.

Žiji a pracuji na Praze 6. Nikdy jsem nebyl velkým příznivcem současného starosty Prahy 6, Ondřeje Koláře, ale v posledních měsících začal připomínat Rusku (jehož ambasáda je v jeho městské části), že Češi si sami rozhodnou, jaké sochy se umístí a jakým způsobem budou prezentováni občanům. Za to se mu dostalo zastrašující ruské kritiky a ukázal se jako nezdolný, vystavil působivé venkovní billboardy, které občanům ukazují vše, co se toho 21. srpna v zemi dělo. Za to ho obdivuji. Jeho pevný, inteligentní přístup mi připomíná 50 let staré scény Čechů, kteří skáčou proti tankům řízeným vojáky s kamennými obličeji.

 

A co se mě týče, před 50 lety, když jsem sledoval tanky; nikdy jsem nesnil o tom, že přijde den, kdy se tato země stane mým domovem, normální, otevřenou evropskou zemí – nic víc nic méně než si tito lidé, kteří šli proti tankům, pro sebe přáli. Bitvu prohráli a trpěli po mnoho let, ale kdo by chtěl polemizovat, jestli ve finále vyhráli.

 

Nejmenuje se „Vítězné náměstí“ bez důvodu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *